William Shakespeare

Co víme o Williamu Shakespearovi?
Je dosti dokladů pro to, aby bylo možno tvrdit, že muž jménem William Shakespeare vskutku existoval i že literární díla, pomalu už čtyři sta let čtená a hraná, jsou mu přisuzována právem. Ale žalostně málo je dokladů pro to, aby na jejich základě mohl vzniknout poutavý životopis. Nejeden méně významný současník zanechal po sobě zajímavější doklady. Například deník, jaký si vedl divadelní podnikatel Philip Henslowe, nebo dopisy, kterými se na své patrony obracel učený dramatik Ben Jonson. Nic takového u Shakespeara nenajdeme.
Jeho nepochybnou rukopisnou pozůstalost představuje všeho všudy šest podpisů. Neznáme přesně ani jeho podobu. Všechny Shakespearovy domnělé portréty se ale shodují na nápadně vysokém čele a ustupující linii vlasů. Nejspolehlivější bude ten, kterým Shakespearovi přátelé vyzdobili souborné vydání jeho dramat roku 1623. Ovšem Droeshout pořídil svou rytinu sotva podle živého originálu. Bylo mu patnáct, když Shakespeare zemřel.
Stratford nad Avonou, Shakespearovo rodiště, je dnes turistickou atrakcí prvního řádu. V tamním kostele měli ještě v 60. letech minulého století vystavenou matriku, rozevřenou na dvou místech tak, aby si mohl návštěvník přečíst, že dne 26. dubna 1564 byl pokřtěn "Gulielmus filius Johannes Shakspere" a že 25. dubna 1616 byl týž "Will. Shakspere gent. " pohřben. Datum smrti, 23. duben, je na Shakespearově kostelním náhrobku, ale přesné datum narození není známo. Jen tradice je určuje na osudový a neodolatelně svůdný
23. duben, kdy se v Anglii slaví národní patron svatý Jiří.
Z matrik je známo, že William byl třetí z osmi dětí (čtyři dcery a čtyři synové) rukavičkáře Johna Shakespeara, ale že byl po časné smrti dvou sester vlastně nejstarší. Ze všech sourozenců jen dva založili rodiny. Williamův rod vymřel ještě v 17. stol. , švagrovi potomci žijí do našich časů. Oženil se záhy, v osmnácti, a to se ženou o osm let starší. Půl roku po svatbě se narodila dcera Zuzana. Jako další se narodila dvojčata Judita a Hamnet,
který zemřel v jedenácti. Obecně se soudí, že manželství nebylo šťastné.
Sedm let po narození dvojčat se nazývá v Shakespearově životopise "léty
ztracenými"; vyplňují je jen dohady a legendy. Není jasné, kdy odešel z provinčního maloměsta do Londýna, ani není jasné, kdy a jak se vůbec dostal k divadlu. Roku 1592 byl však už dozajista známým hercem a autorem. Měl napsané a uvedené patrně všechny tři díly historické hry o Jindřichu VI., velice úspěšné u publika.
Téhož roku však také s mimořádnou silou udeřil mor, který s přestávkami řádil až do roku 1594 a vyhnal herce z Londýna. Možná, že pobýval v cizině (v Itálii?), ale spíš si od divadla odpočinul jinak - básnickou tvorbou. Tehdy vznikla mimo jiné většina, ne-li všechny, ze sta čtyřiapadesáti sonetů.
Rok 1594 je významný i tím, že poprvé vyšla tiskem dvě jeho dramata, ale hlavně také proto, že se stal členem a podílníkem nově utvořené herecké společnosti Služebníci lorda komořího, pro niž od tohoto roku psal všechna svá dramata. Profesí byl Shakespeare stále herec, ale dramatická tvorba mu přinášela trvalý a vydatný zdroj obživy - jeho příjmy podílníka pramenily přímo ze zisku společnosti. Roku 1597 si ve Stratfordu koupil nejvýstavnější dům
a roku 1599 investoval do stavby nového divadla Globe (Zeměkoule) a stal se jeho spolumajitelem.
Ve své tvorbě se Shakespeare s vervou pouštěl do všech tří základních žánrů dramatické tvorby: kronikářské historické hry, zápletkové komedie a humanistické tragédie. Jedna z jeho nejslavnějších her - Othello - patří vedle Macbetha, Antonia a Kleopatry, Krále Leara, Timona Athénského či Koriolana do úžasné série tragédií, vzniklých v prvním desetiletí 17. stol.
Dnešní takzvaný kánon Shakespearova díla tvoří 36 her identifikovaných Shakespearovými prvními editory a později připojený sedmatřicátý Perikles (některá souborná vydání uvádějí ještě Dva vznešené příbuzné).
Shakespeare o knižní publikaci svých dramat snad ani nestál, nechystal je do tisku ani nekorigoval. Předlohy se dostávaly k nakladateli třeba i pokoutními cestami opisů nápovědních knih apod.
Shakespearovi kolegové, a po nich celé další generace editorů, však dali hodně do pořádku. Jeho dramata se postupně stala součástí té nejvyšší literatury. Čtou se jako básně a studují jako filozofické úvahy. Ale naštěstí se především hrají a v inscenacích se znovu stávají proměnlivými v čase.
Shakespearovský originál je rozptýlen v historickém čase a znovu a znovu se obnovuje ze své pomíjivosti.
Tak se dává Shakespearově bezstarostnosti o osudy svých textů vlastně za pravdu.
(Ze stati Milana Lukeše: Přemožitelé času, První díl, 1987)